Spím s dudlíkem

Pár dní před svými třicátými narozeninami jsem se stala mámou. Na přírůstek do rodiny jsem se moc těšila, i když jsem tušila, že to znamená život vzhůru nohama ze dne na den.

Nečekala jsem ale, že to bude tak moc vzhůru nohama. Že můj dosavadní život bude sedět v koutku a strouhat mi mrkvičku - "Tady, máš, cos chtěla!"

Vstoupím do koupelny a překračuji hromadu špinavých svršků. Koš na prádlo se toulá kdesi v kuchyni u pračky. Opírám se lokty o vanu a napouštím vodu do dětské vaničky. Padla na mě únava a tak na chvíli sklopím hlavu a najednou vidím, jak na mě z tý haldy špinavýho prádla kouká gumovej krokodýl. Zavřu oči. Otevřu. Pořád tam je. Valí na mě ty svoje namalovaný kukadla a lebedí si tam pod manželovo propoceným trikem. 

Vykoupeme drobečka a začínáme uzavírat sázky. Za jak dlouho usne? 
Když konečně nastane chvíle, kdy i já zalézám do peřin, dětský svět opět na chvíli ožívá v atmosféře potemnělého pokoje, kde tiše oddechuje malý človíček, kterého si rozhodně nepřeji probudit. Moje postel se v mžiku promění v klobouk kouzelníka Pokustóna. Když s maximální dávkou citu a občasným jemným zacinknutím odstraním všechna chrastítka, kterým do té doby hrozilo zalehnutí, moje nohy pod peřinou narazí na kostičku. Pak na druhou. Nebo na plyšáka. 
Někdy se ráno probudím a zjistím, že jsem celou noc spala s dudlíkem. Ano, je mi třicet a spím s dudlíkem. V posteli, pod polštářem. 

Ráno si jdu s chutí sníst tu nastrouhanou mrkvičku. Tady mám, co jsem chtěla. Je moc dobrá, je totiž zalitá pořádnou dávkou lásky a štěstí.