Jak mě seznámili s Karlem

Byl zase takový ten typický den, kdy přemýšlím, do čeho bych píchla, ve všech krabicích jsem vyzkoušela snad sto různých poloh, jak si lehnout, včetně pro dvounohé nepochopitelného lehu na hlavě, a pořád jsem nebyla spokojená. Každý kout jsem prošmejdila, jestli bych přece jenom nenašla něco, co bych mohla prohnat po bytě, zakousnout a následně zašantročit někam jinam. Říkala jsem si, jak to ti moji dvounožci dělají, že se dokážou zabavit na celý den a pak jsem na to přišla. Oni vymýšlejí pořád něco nového.  

To si takhle jednou přišli domů a zase přinesli nějakou krabici. To jsem kvitovala s nadšením, pro kočku totiž krabic není nikdy dost. Jenomže oni mě k ní nepustili, jenom očichat. No to by mě zajímalo, co v ní mají tak úžasného, že tam nesmím vlézt. A pak to vyndali. Vypadalo to jako takové divné, placaté zvíře, na jedné straně to mělo fousky. Ale netvářilo se to moc jako živé. Nic, nesměla jsem na to lézt, nebavilo se to se mnou, tak jsem se o to přestala zajímat a šla jsem usednout zpátky k balkonovému oknu, z kterého jsem měla výhled na ptáky, co se naparovali na terase protějšího domu.

Uplynula asi hodina, když na mě ti dva začali volat, ať za nimi přijdu. Krmení se nekonalo, předtím mě vyhodili od krabice, tak co bych se namáhala někam chodit. Hezky jsem je nechala, ať si pro mě přijdou. Taky že přišli. A odnesli mě do kuchyně. A povídají:

„Milá Eli, rádi bychom Tě seznámili s Karlem.“

Tak oni tomu placatému zvířeti dali jméno a já se s ním mám bavit. No toto?! Tak to ne, nebudu se seznamovat s žádným placákem, mazlit se budeme. Kupodivu mě z náruče nikdo nevyháněl, stačilo, že se na něj budu dívat, tak jsem si nakonec řekla, že tedy dobře, že když si to přejí, tak se na něj budeme tedy dívat a mazlit se zároveň a bude klid.

To jsem se ale spletla. Ve chvíli, kdy druhý dvounožec řekl, ať se dívám, podrbal placatého na hřbetě a placatýmu se to evidentně nelíbilo, protože se pohnul a začal vrčet.

To víte, že jsem se lekla, když si do té doby hrál na mrtvého. Hlazení nehlazení, vystartovala jsem z dvounožcovy náruče a šup z kuchyně pryč. Za dveřmi mi došlo, že když uteču, tak jednak nebudu vědět, co že je to ten placatý vlastně zač a hlavně budu vypadat jako poseroutka. Tak jsem se zastavila a opatrně nakoukla zpátky.

Placatý byl stále na místě, kam se posunul, vrčel a rozhlížel se. A najednou se rozeběhnul přímo ke mně! To už jsem nevydržela a dala jsem se na útěk.

„Eli!“ volali za mnou. „Neboj se, Karel Ti neublíží!“

A zase ho podrbali na hřbetě a on najednou přestal vrčet. Nechala jsem se tedy vzít do náruče a odnést zpátky, když to musí být.

Ale situace se opakovala. Zase podrbali placatého, zase začal vrčet a rozhlížet se... Tentokrát jsem vydržela sedět na klíně a dívat se, jak šmejdí po kuchyni a hledá, co by kde sežral. A řeknu vám, pěkný čuník to je, sežere všechno, co najde.

Vysvětlili mi, že já se ale nemám čeho bát, že prý mě Karel nesežere, protože on jí jenom maličké věci a já ho vlastně vůbec nezajímám, vždyť prý je to robot, přesněji robotický vysavač nebo jak tomu říkají. Že prý jenom uklízí, co se kde nadrobí a hlavně taky moje chlupy všude.

No nevím, vysvětlete mi, jak z něj nemám mít respekt, když mu chutnají moje chlupy?