Říkají, že vyfotit mne, je prý úkol hodný mistra.

Že prý neposedím. To přece není pravda, každou chvíli si někam sednu a pozoruji okolí. Ale asi bych se vám měla nejprve představit. Jmenuji se Elektra, doma na mě volají Eli, Elinko nebo taky Elektřino, pokud zrovna dělám nějaké lumpárny. Ti méně všímaví by řekli, že jsem obyčejná zrzavo-bílá kočka. Ti pozornější, kteří už měli tu čest se se mnou setkat, si možná všimli, že jsem tříbarevná, jenom těch pár černých chlupů ve svém kožíšku velmi dobře schovávám.

Je mi něco mezi čtyřmi a pěti lety, přesně si to nepamatuji. Kotětství jsem neměla zrovna růžové a raději na něj ani moc nevzpomínám. Až před dvěma lety jsem se dostala k jedné moc hodné paní, říkejme jí třeba Kamila, která mi slíbila, že mi najde domov, kde mě budou mít rádi. Moc jsem jejím slovům zpočátku nevěřila, ale paní Kamila svého slibu dostála a jednoho dne, bylo zrovna jaro a venku všechno kvetlo, přijela jiná paní, mladší než Kamila, a že by se se mnou ráda seznámila. Líbila se mi a tak jsem se rozhodla, že se k ní budu chovat hezky a nechám se vzít do náruče. Tenkrát bylo poměrně snadné mě něčím vylekat a to jsem potom najednou nebyla schopná kontrolovat své zoubky a drápky (občas mě to popadne ještě teď, ale už jsem se prý dost polepšila). Ta mladá paní, tedy vlastně slečna, jak jsem se později dozvěděla, na mě byla ale tak hodná, že mé zoubky ani drápky nic takového nenapadlo. Padly jsme si do oka a než jsem se nadála, čekalo mě stěhování do Prahy.

Už je to rok a tři čtvrtě. Bydlím ve velkém bytě, žijí tu se mnou dva dvounožci a třetí mě pravidelně navštěvuje. Jsem tak ráda, že je mám, že bez nich neudělám téměř ani krok. Často se jim otírám o nohy, a když si sednou, je to ještě lepší, mohu jim vyskočit na klín. To se ale ne vždy setká s úspěchem, například absolutně nechápu, proč tam nesmím, když sedí u stolu a jí. Tak to si vždycky alespoň sednu vedle na židli a kontroluji, jestli kolem sebe moc nedrobí.

Moc často se to nestává, ale když mě náhodou mazlivá nálada na chvíli přejde, někam si zalezu. Nejvíc ze všech skrýší miluji krabice! V každé místnosti mám jednu, a jakmile se objeví nějaká nová, všeho nechám a musím ji prozkoumat. A čím menší, tím lepší.

Něco jiného to ale je, když jsem doma sama. To většinou spím a nejraději na místech, kde by mi dvounožci hubovali, najít mě tam. Mimochodem, to taky nechápu, když oni mohou spát v měkkém, proč bych si na hromádku něčeho měkkého nemohla vlézt já? A nejlépe tmavého, abych se tam pěkně vyjímala.

Zrovna slyším rachotit klíč v zámku, tak budu muset běžet, aby mi snad má dvounohá Lucie nepřišla na to, že jí lezu na blog, ani jsem se jí totiž nezeptala, jestli smím. A také podívat se, co je nového na chodbě, samozřejmě. Mějte se tu hezky, mňau.